O politice v poezii a poezii v politice…

Články o politice mají stovky až tisíce komentářů. Diskuse kolem nich je bouřlivá, plná emocí, argumentů, protimluv, bojů a vzájemných napadání ve snaze přesvědčit druhého o své vlastní pravdě.

Články o poezii mají komentářů sotva desítky. U slavných lidí desítky. U básnířek, které moc v podvědomí nejsou je i ta desítka často nedosažitelnou metou. Tady se veřejně lidé vyznat zdráhají nebo stydí. Těžko říct z jakých důvodů. Zda nechtějí ublížit čisté duši otevřenou kritikou nebo zda prostě jen nechtějí poodhalit kus sebe. Poezii nejde komentovat odosobněně. Pominu-li komentáře typu: Gratuluji. Bezva. Je to pěkné! Ty se nezdáš. Atd. Ty jsou moc hezké, ale nedají vám nic. Poplácání po ramenou v tomto případě nestačí. Jsem skromná holka, ale tohle je zoufale málo.

Tím, že píšu nebo spíše psala jsem poezii se moc nikomu nechlubím. Neví to ani většina mých nejbližších přátel.  Jak napsal můj kamarád a taky poeta David Martínek ve své krásné glose. Už to je pryč. Ty časy, kdy jsem do toho vkládala více, než bylo zdrávo. Kdy mě to drtilo zevnitř a musela jsem to vypustit mezi lidi syrově, bez příkras a bez efektů – jsou pryč. Dnes už více přemýšlím. Ventiluji. Nechávám být. Možná to je věkem. Možná dobou. Možná kombinací obojího a spousty dalších věcí, kterým se říká zkušenost. Lidé málokdy poslouchají. Málokdy skutečně čtou. Je třeba jim dát čas a prostor. Je třeba je nechat uchopit věci tak, jak sami chtějí. Aby uvěřili.  V dnešní podbízivé době je setkání s upřímností, která tryská z veršů často šokující. Neumíme to pojmout. Nechceme to umět.

Nedávno mi jedna básnířka nevěřila ani „psí kost“ v básni. Přišlo mi to hrozně banální a kdybych se neřídila 5 dohodovým heslem „neber si věci osobně“, tak bych se snad i urazila. To myslím samozřejmě nadneseně. Prý je něco jako kynoložka a jako nechápe, proč by nějaký pes zahrabával kost v lese.

Báseň zde (je to jedna z těch novějších a není součástí sbírky... a níže vysvětlení):

rekviem

Adélko, vzpomínám často
jak jsme si hrály
v bukovém lese pod krchovem

panenkám česaly vlásky
a naši mrtví nad námi

Spi děťátko spi

občas jsme v listí
našly psí kost
a ukolébavku vystřídala
trocha hysterie

dnes tudy chodím rozsvěcet svíce
slyším už docela jinou píseň

v pukání bukvic
zní vzkazy předků 

za dešťů se potůčky
vylévají z břehů slz

kdosi z hora se dívá
jak polykám svou krev 

Moc se mi nechce vysvětlovat význam mých slov. Obvykle to nedělám. V poezii je jakékoliv vysvětlování tak trochu politikaření. I proto ten název článku výše. Ale tentokrát udělám výjimku a zkusím vám, i jí (a promiň mi to Sváťo), ukázat svůj vhled. To, jak to bylo myšleno mnou. Není však podmínkou, abyste to takto přijali. Přijměte to prosím po svém. Najděte si v tom to své. To je to, co mě na poezii vždy fascinovalo. Významy, které v ní nalézá vnímavý čtenář, ty, které často předčí to, co do svých veršů vložil básník sám.

Tady byl na počátku vesnický krchov na kraji bukového lesa. Adéla bydlela pod ním v domě bez plotu a před zhruba 35 lety jsme si tam dost často hrály na maminky… Její pes (tuším Azor), často lítal po lese a značkoval si tam své teritorium. Bylo to jeho hájemství a my byly malé holky. Jakákoliv tam nalezená kost byla prostě ta psí, kterou si tam Azor zahrabal. Nijak jsme je nezkoumaly, jen jsme vyjekly odporem a hrůzou. Bylo to prostě něco děsivého a fuj! Pochopitelně dnes mi kost nalezená ve svahu pod hřbitovem asociuje jiný druh pozůstatků… ale to naše dětské duše tehdy ani nenapadlo.

Napadá mě to až dnes. Kdy už mě tyto věci neděsí. Po těch pětatřiceti a něco letech, kdy jsme s mužem pátrali po rodokmenu  a kdy jsem také narazila na vzdáleného příbuzného Karla Turka, který nám s tím vším moc pomohl… Na tomtéž hřbitově, který už většinu buků postrádá neb musely být pro své stáří skáceny, jsem nalézala náhrobky neznámých předků. Jeden za druhým. Vyvrácené. Opuštěné. Zapomenuté. Leží jich tam opravdu mnoho – mých předků, mé rodiny. Až má člověk pocit, že půlku vesnice tvořila a stále tvoří jeho krev. Déšť je zde ve významu slz, které se mísí z krví generací těch, jenž jsem nikdy neměla tu šanci poznat nebo těch, jejichž poznání mi bylo odepřeno díky svárům a neshodám – zlé krvi, jak se říká. Vylité z břehů. Samozřejmě. Toho, co mohlo být jinak, ale už to nejde změnit. Stalo se. Už jen kříže a vzpomínky. Časem rodinu neudrží pohromadě nic jiného. Jen to, že bude žít někdo, komu se bude chtít vzpomínat. Nebo někdo, kdo nedokáže zapomenout.

Tolik k této jediné básni. Jak ji pojmete vy je na vás. I když s mým vysvětlením už nebudete mít tolik prostoru. Ten vám právě dává to nedořečené. To mezi řádky. To, co jsme si v dávných dobách uměli vyjevit, napsat, říci a že jsme o tom dokázali v básnických kruzích diskutovat hodiny. Anebo mlčet. 

A já prostě nevěřím tomu, že dnes už to neumíme.

Vaše Zu