Jak přicházejí básně…

Básně mě zasáhly zhruba v kristových letech. Někdy v noci jsem se probudila a načmárala jednu na papír. Přišla někdy mezi spánkem a bděním; a dnes po pravdě už ani nevím, která přesně to byla. Která prostě byla ta pověstně první. Pak už chodily pravidelně. O čem nešlo mluvit, co nešlo vypovědět, vykřičet či sdílet obyčejnými popisy – to se přesunulo do světa poezie. Někam nahoru ze mě to odešlo a shůry to pak ke mně přišlo znovu. Přetvořené, jinak uchopené, své. Z počátku mě to děsilo. Ta nutkavost. To volání. To probouzení a záblesky uprostřed dne, kdy se verš rozhodl vejít branou mého srdce, a tak naléhavě na ni bušit, až jsem jej musela otevřít. Nikdy se neptal, zda je pravý čas, zda smí. Prostě vzal za kliku. Nakonec jsem to přijala.

A tehdy se ze mě stal podivín. Podivín s tužkou a poznámkovým blokem na nočním stolku. Bludička, která rozsvěcuje lampičku, aby si v temnu noci cosi zaznamenala a pak nemohla dlouhé minuty spát. Protože když v začátku přišla pointa, bylo třeba domyslet ten zbytek, ten zbytek uchopit a zaznamenat dříve, než se zhasnutím světla a zavřením očí navždy zmizí.

Tak to totiž s tvorbou u mě je. Když ten vlásek nechytím hned a nezačnu ho spřádat. Když ta slova nesesbírám a nedám jim tvar, nevydám se cestičkami písma… zmizí. A víckrát ta slova nepřijdou. Tedy nestalo se mi to nikdy, že by rýmy, co zmizí přišly. Možná se vrací jen leitmotiv, který se zachytí v básni jiné. Ale už to nikdy není totéž.

Nemohu říct, že jsem si na to zvykla. Není vždy snadné jít krajinou, se svým mužem, se svými dětmi, s kýmkoliv, být v práci, řídit auto, nakupovat… a mít v hlavě verše. Tehdy neslyšíte, neposloucháte a dokola si opakujete to, co vám zní jako ozvěna ve vaší hlavě. Můj nynější muž tomu říká „že je ve flow“. Já asi bývám jen napojená. Na to místo, kam nejspíš jednou přijdeme všichni. Nebo možná, kde už tak trochu všichni jsme, aniž bychom o tom věděli.

A tak jsem 15 let psala. Zastavovala se. Ukládala. Publikovala – různě na literárních serverech, sociálních sítích, v místních periodikách atd. Občas jsem i četla. To ještě v dobách, kdy jsem měla dojem, že to trochu umím. Že mi to jde a že to chci. Dnes to už tak docela nemám. Mé čtení se stalo plachým, jako bývají plaché laně.

Poslední rok či půlrok jsem hledala, třídila. Vybírala. Snažila se „nezabít“ svého muže, který mě k tomu doslova donutil. Který se k tomu vracel a pobízel mě. A v neposlední řadě se rozhodla uslyšet povzbuzení některých človíčků, kteří mou poezii milují asi více než mě.

Sbírka Pozdní sběr je tak jejich dílem. Já jsem jen prostředník. Převaděč. Ten, jenž se pokouší zorientovat v hranicích, v limitech, v tom, co k němu jako veliký dar celou tu dobu přicházelo a zcela výjimečně ještě přichází.

Takže, děkujte mému muži Milanovi, mým dětem Báře a Dankovi, mým přátelům… ať už těm skutečným nebo těm, které jsem celá ta leta potkávala jen skrze poezii ve světě internetovém. Těm, co ví nebo tuší, ale i těm druhým, kteří zatím neměli ponětí. Neboť inspirace je všude, a tedy i v nich. Děkujte Emilovi, za ilustrace, které jsem prostě nemohla nechat v šuplíku. Michalovi, který vše krásně graficky sesumíroval a poskládal dohromady. A Táničce a Evičce, které to s láskou a trpělivostí pročetly, aby tomu vychytaly mouchy a nešvary. Tiskárně, která nám pomohla vymyslet tomu kabátek a pak to celé vytiskla, naší firmě, že to zaplatila. Těm všem patří upřímný dík.

A nejvíce (tak stejně jako já) pak děkujte tomu nahoře. Protože ten mi s velikou trpělivostí posílal všechno to, o čem jsem mnohdy neměla sílu ani pípnout. Tomu, jenž je tvůrcem bolesti. Té nádherné sladké tíhy plynoucí z okouzlení vším, co je kolem nás i v nás, ale i té, která svrhává do hloubek temnoty a smutku… a opravdu bolí.

Vaše Zuzana