(NE)moc marketingu
... jen takové malé zamyšlení
Je zvláštní k čemu všemu směřuje psaní. Kam vás to uvrhne, zanese, co se vám při tvorbě vynoří z mysli a naopak, co se potopí hodně, hodně hluboko až na dno, odkud už to nebudete mít touhu vylovit. Co vás to zkrátka naučí… Prodej sbírky básní není snadnou věcí ani pro nakladatelství a distribuční sítě. Poezie nejde na dračku. Jak jsem už napsala v jednom svém facebookovém statusu – poezie vám neumožní utíkat a schovávat se. Při čtení poezie neuniknete před sebou samým. Nejde tady schovat se do „jiného světa“, „cizího příběhu“, „druhé kůže“. Tady jste sami za sebe. Verše vás rozeberou na molekuly a pak zase, možná, bude-li se jim chtít, poskládají zpět. Zda budete titíž anebo se změníte? To už zůstává na vás.
Kolem básní se nenadělá ani moc marketingu. Takže možnosti, mohoucnost a dosah, kterou obvykle v jiných případech marketing má, je tady vlastně jakousi nemožností a nemohoucností. Neboť, jak zpropagovat verše více, jinde, jinak, originálně, jedinečně a prostě tak, aby to bylo IN a frčelo? Být o pár let mladší, třeba bych si s tím poradila. Momentálně spíše tápu.
Uvažovala jsem třeba, že vezmu sbírku do batohu na výlet a tam si s ní budu pořizovat instagramová selfíčka a do statusu napíšu, třeba: „Tak dnes jsme společně s papírovým Pozdním sběrem zdolali Lysou. Jako pohotová turistka, jsem přibalila i pozdní sběr lahvový. A teď to spolu jdeme oslavit na lavičku s parádním výhledem“. A pak budou následovat další fotky nechutně krásných výhledů s našlehanými mraky a paprsky slunce prosvítajícími skrze ně… No, ale jsem soudná, takže jsem tento druh propagace velmi rychle zavrhla. Skoro padesátiletá básnířka poskakující po kopcích s lahví a knihou asociuje zoufalkyni či osobu lehce pomatenou, a tou bych byla asi dost nerada.
Nebo, že by o ní napsal nějaký vlivný influencer? Tak o tom si můžete nechat leda tak znát. Ti píšou o všem možném, ale poezie je pro ně „španělská vesnice“ nebo jak říkají naši bratři Poláci „český film“, což je v podstatě totéž. Území, na kterém se v životě nepohybovali a pohybovat pravděpodobně ani nebudou. Radši budou rozebírat krémy, paletky, jídlo anebo nalepovací řasy. Přiznám se, že v tomto světě se ztrácím a byl by v něm ztracený i můj Pozdní sběr.
Když máte štěstí pomohou vám kamarádi, ti drobní, z jejichž profilů na váš e-shop proklikne pár poezie chtivých anebo ti, kteří si vás pamatují z časů, kdy poezie bývala průvodcem a spojovacím bodem celé komunity, jíž jste byli kdysi dávno součástí. A protože ten kamarád má celkem dost sledujících a opravdu umí psát tak, že to lidi osloví – tak pár desítek kusů vyletí během víkendu a vy nestačíte balit a odbavovat. Radost veliká. Jenže ta vlna se velmi rychle převalí,… a pak nic.
Zkrátka, tím chci říct, že prodej se úplně zastavil. Už jen rozdávám či nosím a prodávám z ručky do ručky. Chodím do kaváren s dávnými kamarády, které jsem neviděla dlouhá léta u espressa, dýňového latté, vody s citrónem, věnečků, větrníků a jiných pochutin rozjímáme nad tím, co se nám událo za ta leta, kdy jsme spolu nebyli.
A tak si říkám, že je to stejně krásné a naplňující. Ale taky nebezpečné. Žena po čtyřicítce by se kavárnám s větrníky a jinými zákusky měla totiž vyhnout obloukem. Ale já se asi ani nebojím, vylítám to zase někde na kopcích. Zbavím se tím přebytečných kil, a navíc tam mohu nalovit spoustu nevyčerpatelné inspirace. Kdo to kdy okusil, tomu nemusím vyprávět…
Těším se, že se třeba někdy někde potkáme…
Vaše Zuzana